Musím se přiznat, že toto je můj první "otevřený dopis", který jsem kdy dostala. Jsem ráda, že jsem dokázala z paměti vylovit vzpomínky na dávno zapomenutou Kardašovu Řečici :-) Když jsem poprvé slyšela název této obce, šel mi mráz po zádech a říkala jsem si, že jsem ráda, že nebydlím v Kardašově Řečici, protože už jenom ten název správně vyslovit dalo některým jedincům dost zabrat. Jak už to tak bývá, člověk míní, život mění. Bydlím tu již bezmála šestým rokem a zdejší kraj protnutý patnáctým poledníkem mi přirostl k srdci. Naučila jsem se milovat ranní mlhy vznášející se nad zrcadlící plochou rybníků, samotu hrází a lesních cest a když pomine turistická sezóna, courám se v zahradách zámeckých parků. Nelituji toho, že nejbližší cesta za nákupy vede do mé vlastní zahrady, ovocného sadu, do dvířek skleníku. Čerstvá vejce ze sousedního dvorku mají svůj rituální koloběh, kdy prázdné skořápky vrátím na slepičí dvorek a jako odměnu dostanu novou várku vajec s nestoudně zářivými žloutky. Už ani nevím, jak vypadá průmyslově vyrobené vejce od nešťastných slepic. Když ráno pojmu nápad uvařit si houbovou polévku, postavím vodu na kamna a než začne vřít, stihnu doběhnout na kraj lesa a přinést si pár voňavých hub. Mé nohy zvyklé na slušivé lodičky s chutí skočí i do holínek. Nevím co je nuda na vsi a docela si to užívám :-) Možná právě proto, že jsem holka z města, která se naučila město milovat ve zpětném zrcátku, když uháním od Prahy směrem k českému jihu a bodám své koně pod kapotou do slabin, abych byla doma co nejdřív. V kufru auta krom svých psů, fotoaparátu a pro objemnější zážitky nepostradatelného velkého proutěného koše, do kterého se vejdou luční kytky a divoké bylinky, které nějakou náhodou v mé zahradě chybí, vozím ještě tisíc věcí, které jsem jako městský člověk nepotřebovala. Nejsem líná ohnout se pro kdejaký pěkně vypadající kámen nebo nasbírat si hromadu spadlých šišek, které v koši u krbu nejen krásně vypadají, ale dělají trochu té lesní atmosféry servírované rovnou pod nos. Nadchla jsem se pro tradiční místní pouťové oslavy, posvícení i masopustní veselí a konečně si uvědomuji, jak jiný byl život městský a jak povznášející je ten zdejší. I když miluji návrat do nostalgických časů na vsi, neumím se obejít bez technických vymožeností, které se snažím používat ke svému potěšení a rozptýlení. Díky za internet a za mé chabé schopnosti provozovat blog, díky kterému jsem ve spojení s úžasnými lidmi ze všech koutů světa a nikdo z nás není nucen vyzout své domácí pantofle a může se vznášet mezi poledníky a rovnoběžkami jak se mu právě zachce. Je pravda, že jsem blog opravdu založila jen a pouze proto, abych potěšila své dcery a dala jim možnost nahlédnout do maminčiny kuchyně, aby si mohly pohodlně doplnit vzdělání ze všech těch zameškaných hodin, kdy neměly chuť studovat postup svíčkové omáčky :-) Chápu, je přeci tolik důležitějších věcí na světě… Ale nakonec vždycky přijde doba, kdy se jim zasteskne a tak to beru jako praktickou stránku věci, a mohu je odkázat na "blog", kde všechno najdou pěkně pohromadě s téměř polopatickým návodem "jak se dostat zdárně k cíli". Velkou náhodou mi přišla do cesty koketní nabídka na vytvoření knihy, kterou bych se mohla pokusit vyrobit celou sama. Líbilo se mi to a jsem ráda, že jsem se do pokusu střemhlav pustila. Ze svých chyb jsem se poučila a příště by to mohlo být zase o kousek lepší. Jsem ráda, když potkávám v pavučinách netu spřízněné milé duše, které při zoufalém nedostatku času dokáží napsat tak pěkná slova, jakých se mi dostalo od tebe. Tvůj otevřený dopis adresovaný mé osobě je příjemně hřejivý, přátelský a budu si ho jednou pro vždy pamatovat. Jsem ráda, že mé stránky vyvolávají pozitivní pocity a dokážou mě i vás dostat do role, kdy si vzájemně vyměňujeme otevřené dopisy. Můj blog by bez těch, kteří na něj chodí byl pouhou kapkou v moři virtuálních tváří a výkřiků, které nikdo neslyší. Vážím si toho sděleného souznění, které mi dodává chuť a sílu v této na čas náročné, ale velmi příjemné činnosti pokračovat. Myslím si, že obyčejné jídlo je odrazem našeho kulturního cítění a vkusu, tak jsem mu přiřadila ve svém životě "neobyčejnou" a významnější roli, kterou nevnímají všichni stejně. Ono je stejně nejzákladnějším stavebním kamenem našeho lidského štěstí, mít protějšek, který si všimne toho, co děláme a má chuť naše nadšení sdílet s námi. V tom je můj muž úžasný a zcela zodpovědně musím přiznat, že bez něj by má kniha neměla šanci vůbec vzniknout :-) Milá Zarox, díky ! Šárka

Milá Šárko, děkuji za tvou odpověď. Jak stárnu a z mého života odcházejí blízké osoby, zjistila jsem, že přetechnizovaný svět vlastně nabízí i možnost nacházet nové spřízněné duše cestou virtuální a moc si toho vážím. Teprve v pozdějším věku jsem si uvědomila, jak je jídlo důležitým prvkem pro stmelení rodiny, vždyť společné večeře a obědy jsou ideálním komunikačním fórem, navíc dobré jídlo z dobrých surovin (tu zahrádku a vajíčka ti závidím:-))je základním kamenem pro zdraví našich blízkých. Hodně dalších úspěchu a příznivců přeje Zarox